Blog > Články > Ztracený chlapec ve velkém městě

Ztracený chlapec ve velkém městě

Kategorie: Články, 2019-12-15 10:53

Při jízdě s tramvají v ulicích Prahy si všímám různých příběhů. Je to vlastně ta nejdůležitější věc, co mě v této práci baví. Jezdit někde mezi poli sám, by mě asi velmi brzo omrzelo a cítil bych tu prázdnotu. Neříkám, že to není vynikající relax pro dovolenku, ale v práci chci, aby to trochu žilo. Mám rád dlouhé linky, mám rád lidské příběhy a zajímám se o ně. Častokrát se dám do řeči s úplně cizími lidmi a třeba na konečné zjišťuji, jak se tam ti ztracení turisté dostali a odkud jsou. Úplně stejný případ byl tenhle kluk. Prostě mě zajímal jeho příběh.

Nejprve jsem nic neviděl

Je předvánoční pondělí 9. prosince a já přijíždím do zastávky Hellichova na Malé Straně. V zastávce ještě stojí tramvaj na lince 22 a tak musím chvilku čekat, až mi uvolní místo. Tramvaj mi brání v pohledu na celou délku zastávky, ale záznamová kamera, kterou u T3 vozím vpravo ode mě připnutou na dveřích od kabiny, vše nahrála. Bylo to tak nevinné. V zastávce Hellichova kluk zapomene nastoupit s rodiči.

Kluk se na něco zahleděl, je vidět, že kouká dopředu, ale je tam už úplně sám. Tramvaj má asi už zavřené dveře a on stále stojí a nevšímá si svého okolí. Najednou se probudí ze sna a vidí, že nikoho okolo sebe nemá, ale to už se tramvaj rozjíždí. Lidé na zastávce to celé zaujatě pozorují a teprve toho jsem si všiml i já, kdy jsem se pomalu sunul do zastávky. Jedna slečna mi málem vstoupila pod kola, byl jsem připraven na ni zazvonit, ale také mě zaujalo, jak zvláštně ten kluk běží podél té tramvaje a na někoho urputně mává. Vypadalo to, že se spíš s někým loučí. Vídávám podobné situace, kdy se děti vysmeknou a běží za dopravním prostředkem v naději, že ještě chvilku zahlédnou toho, kdo tou tramvají odjíždí.

Jenže tohle bylo jiné. On se dostal do úzkého průsmyku mezi podloubím a tramvajovou tratí, až jsem se bál, že skončí pod koly tramvaje. I auta jedoucí za ním, se mu musela náhle vyhýbat. To ve mně aktivovalo zvědavého člověka. Co se tu asi odehrálo? Nevypadalo to, že by kluk patřil k někomu z té zastávky. Lidé si mezitím nastoupili a já se mohl rozjet za ním.

Vidím, jak doběhl do zastávky v protisměru, kde stojí tramvaj linky 20, tedy úplně jiná trasa a úplně opačný směr, do tramvaje nenastoupil. Už v tu chvíli jsem byl rozhodnutý, že u něj zastavím a zeptám se ho, co se stalo. Když jsem pak viděl jeho histerický ubrečený obličej, věděl jsem, že zastavit prostě musím.

Cože mi to říká?

Když kluk přeběhl ulici, přišel ke mně a já se ho nejdřív česky zeptal, co se mu stalo? On na mě začal mluvit rychle. Tak rychle, že jsem si myslel, že mu jen přeskakují slova a proto mu nerozumím. Na ulici byl docela ruch a celá doprava kvůli nám stála. Já si na setinu uvědomil tu zvláštnost situace. Stojící tramvaj plná lidí a za ní kolona aut, čekající na volný průjezd, řidič venku stojí a povídá si s malým klukem. Poté jsem si uvědomil, že mluví asi anglicky. "You speak english?" trochu s úlevou, v hlavě se mi nastartoval mechanismus, že jsem kluka pak ani neposlouchal, dostrkal jsem ho do tramvaje, zavřel dveře a rozjel se. Zastavím, abych se ho zeptal, co se stalo.

Za jízdy jsem se ještě znovu ujišťoval, jestli to byli jeho rodiče a jestli ví, že ho postrádají. On odpověděl: "Yes, they know Im here." Když věděli, že ho ztratili, snad měli tolik duchapřítomnosti, aby na další zastávce vystoupili a snažili se situaci nějak řešit. Většinou to tak bývá, když se lidé rozdělí, ale nikdy nemůžu napevno tušit, jak se rodiče hledající ztraceného syna zachovají.

Celou dobu mi za kabinou stála paní s bílou holí. Ptala se mě, co se stalo a kde má kluk vystoupit. Já ji situaci jednoduše popsal a ona se mi nabídla, že s ním na Malostranském náměstí počká a zavolá policii. To je velmi dobrý nápad, pomyslel jsem si, ale je to až plán B. Furt jsem doufal, že na zastávce budou rodiče čekat. Řekl jsem to i klukovi, ať se rozhlíží, jestli je někde neuvidí. Pomalu jsem vjížděl do zastávky, je to takový dlouhý levotočivý oblouk a tak byl rozhled vynikajcí. "There! There!" začal křičet, že je vidí! Přes zavřené dveře na ně volal a mával, oni si toho všimli a běželi podél pomalu jedoucí tramvaje. Když jsem zastavil a otevřel dveře, padli si do náručí.

Za zastávkou na Malostranském náměstí je semafor, který netoleruje nějaké dlouhé postávání, já sám jsem trošku spěchal na střídání a tak jsem se jen ujistil, že je vše v pořádku a zmizel jsem pryč.

Neplánovaný zájem

Tento blog si píšu od prvního dne, kdy jsem k tramvajím nastoupil, je to 12 let a videa ze svých zážitků zveřejňuji už přes dva roky. Občas zájem o některé z nich nečekaně vyletí, ale většina záběrů zajímá jen úzký okruh lidí. Když jsem sestřih z tohoto příběhu umisťoval na Twitter, vůbec jsem netušil, co se strhne. Jaká lavina. Jsem rád, že mi lidé děkují za mojí všímavost, to považuji za nejvyšší ocenění. Ovšem s menším porozumněním hledím na nějakou vidinu hrdinství v mém činu. Já totiž nic neriskoval. Ani majetek, zdraví natož život, který pro nás vystavují při zásazích záchranné složky a vojáci. To jsou praví hrdinové. Já jsem jen zastavil klukovi a popovezl ho o zastávku dál. Jen moje zvědavost mě k tomu vedla. Nemám na hlavě svatozář.

Všem za projevený zájem moc děkuji. Cítím závazek, že se musím teď opravdu snažit, abych lidem ukázal, že tramvajáci nejsou zlí.

Video, které vzbudilo rozruch


Předchozí článek || Další článek
Stránka vygenerována za: 0.0041 sec
Počet dotazů na databázi: 5
administrace