Blog > Mimořádné události > Tudy ne, přátelé

Tudy ne, přátelé

Kategorie: Mimořádné události

Jedna z mnoha povinností řidiče tramvaje za jízdy, je sledování postavení jazyků výhybek, protože po jejich přejetí, se už nedá vrátit zpět a tramvaj může následně odbočit jinam, než původně řidič vůbec očekával. Právě v tomto detailu tkví nebezpečnost situace. Řidič očekává odbočku doprava a ejhle, jedeme rovně. Kdyby jela tramvaj v protisměru, srážka je neodvratná. Koleje jsou totiž u sebe tak blízko, že když řidič zjistí svůj omyl, je už pozdě. Je to jedna z nejčastějších příčin vzniku tzv. "Železniční nehody" (tj. srážka tramvaje s tramvají). Ve středu 15. února pro mě nebyla situace tak vážná, ale musím se přiznat, že mě od neštěstí dělilo asi 10 sekund, z protisměru totiž už jiná tramvaj přijížděla.

Celodenní nálož

Je středa 15. února a ten den mi plánovač směn přidělil pořádný dáreček v podobě téměř 12 hodinové směny na lince 11. V této době totiž probíhá výluka tratě na Spořilov a Vozovna Hloubětín vypravuje výhradně vlaky typu KT8N na tuto linku. Přestávky se čerpají tím stylem, že se řidiči na I. P. Pavlova vystřídají a za nějakých 40 minut se vrátí zase na jinou tramvaj. Začal jsem v 6:04 ve Vozovně Hloubětín na 1. pořadí. V 9:02 jsem z něj slezl a řídit jsem zase začal v 9:47 na 6. pořadí. Druhá přestávka probíhala v době od 13:27 do 14:37, když jsem nasedl do 41. pořadí a vyjel ze zastávky I. P. Pavlova směrem na Tylovo náměstí a dále Bělehradskou ulicí do Nuslí. Tam jsem ale bohužel nedojel.

Řetězec událostí

Po vystřídání si upravuji sedačku, zkouším kolejnicovou brzdu a nastavuji Apex na noční podsvícení a ručně ovládané hlášení zastávek. Běžné nastavení, které mi vyhovuje a činil jsem tak již stokrát před tím. Vyrážím do zastávky Bruselská. Přejíždím přes křížení s hlavní tratí mezi I. P. Pavlova a Náměstí Míru, auta mě pouští, tak se snažím, co nejrychleji vyklidit prostor a při zrychlení mi spadne stavěcí klíč na výhybky (slangově "tágo") na zem, protože ho kolega měl v kabině opřený o panel řízení, což já ze zásady nedělám, protože mi často padá na nohy a ono to docela bolí dostat železnou tyčí do kolene. Tak se ohlédnu a trochu i leknu, protože se právě bojím, aby mě neudeřilo. Tágo jen s bouchnutím dopadne a říkám si, že ho musím v zastávce dát tam, kam patří, tedy do venkovní kapsy umístěné pod kabinou. Dojedu do zastávky Bruselská a otevřu dveře, v tu chvíli zapomínám na nějaké tágo, ikdyž se rýsuje daleko větší problém, který jsem přehlédl, později o něm můžeme mluvit jako o kritické chybě lidského faktoru.

Cestující vystoupili a nastoupili, zavírám dveře. Z přilehlého obchodu dobíhá seniorka, je obdivuhodné, kolik energie na dobíhání tramvají tito lidé mají a tak ji za odměnu ještě otevřu první dveře. Když se ohlížím za rameno, abych překontroloval, jestli už si nastoupila, všimnu si, že jsem zapoměl na to tágo a furt mi leží v kabině na zemi. "Sakra, čert to vem, ať si tam leží," pomyslím si a vyrážím ze zastávky. Už není cesty zpět. Přejíždím výhybku číslo 515, která větví tramvajovou trať na směr do obratiště Zvonařka a vpravo z kopce do Nuslí s neodhlášenou zastávkou.

Výhybka číslo 515 v Bělehradské ulici.

Tato výhybka se vyznačuje abnormální délkou mezi srdcovkou a jazyky. Je tam tzv. "splítka". Laicky řečeno: koleje po rozvětvení ještě dlouho jedou vedle sebe a až po asi 15 metrech se rozdělí. Tento styl větvení osobně nemám rád, protože je velmi dlouhá prodleva mezi projetím výhybky a reálným odbočením a to někdy vyvstanou obavy, zda-li pojedu do správného směru. Dávám blinkr doprava. Ouha. Jedu furt rovně. Zamrazí mě, z protisměru se blíží jiná jedenáctka, zamávám na kolegu, ať zůstane stát, že by se vedle mě nevešel. Během okamžiku se rozhodnu, co budu dělat.

Není cesty zpět

Řidič tramvaje má hrozně moc činností při řízení jednoduše zautomatizovaných. Pracuje jako robot. Často se to ukáže, když odhlásíme zastávku a za pár vteřin ten čudlík mačkáme znovu, protože jsme si to neuvědomili. Občas jde automatizace dokonce tak daleko, že přemýšlíte, jestli jste vůbec v dané zastávce otevřeli dveře, či aspoň zastavili. Nikdo si nestěžoval, takže jen díky rutině a neustále opakujícím se rituálu, se ta chvilka života prostě vypařila.

U výhybek a zvláště radiově ovládaných je ten problém, že řidič nemá přímý vliv na jejich přehození. Nemačká žádné tlačítko v určité chvíli, prostě při průjezdu přes hroty výhybky musí pohledem překontrolovat, zda nejede do špatného směru. Problém nastává, když je řidič vyrušen okolními vlivy. Nejčastěji jinými účastníky provozu. Parkující auto, nebo vyjíždějící z vedlejší, chodec v nebezpečně poloze apod. Od projetí nad přijímačem radiového signálu do posledního možného pohledu do výhybky uplyne podle rychlosti jízdy tramvaje asi 2 - 3 sekundy. Za tu dobu se musí řidič bezpodmínečně podívat, kam ho výhybka pouští. Pokud to neudělá, nebo sice udělá, ale neuvědomí si, že je něco špatně, problém je na světě. Pokud stále nechápete, je to stejné, jako když se díváte opakovaně na hodinky, protože jste se sice poprvé podívali, ale neuvědomili jste si, kolik je doopravdy hodin a tak musíte tu činnost zopakovat. U výhybek žádný druhý pokus není. Buď se podíváte a uvědomíte si to a nebo ne a doufáte, že jste se podívali a jen kvůli zautomatizovanému pohybu, který jste ten den udělali asi padesátkrát, jste kontrolu postavení jazyků výhybek prostě vytěsnili.

A tak se zase vrátíme k tomu, co se stalo v můj osudný den. Nejen, že jsem tu zastávku doopravdy neodhlásil, ale smůla tomu chtěla, že předchozí výhybku na I. P. Pavlova jsem potřeboval mít rovně a tak tramvaj stále vysílala signál "chci jet rovně" (o tom, jak fungují rádiově ovládané výhybky najdete v článku: Tramvajové výhybky v Praze). Po odhlášení zastávky Bruselská, by se změnil požadavek na "chci jet vpravo". Udělal jsem tedy dvě chyby: neodhlásil jsem zastávku a nepodíval se na postavení hrotů výhybky. Splněním jediného bych se z problému vylízal.

Pravda vítězí nad lží

Nám řidičům je povoleno na trati s cestujícími přejít do zadní části tramvaje a dva metry popojet vzad bez povolení od dispečinku. Činím to tak, uvolňuji prostor pro tu 11 v protisměru a vracím se do kabiny. Povzdechnu si, že kdyby to byla normální výhybka a ne splítka, už bych byl dávno z výhybky pryč, přehodil bych si ji do správného směru a pokračoval dál v jízdě. Takhle musím cestujícím sdělit nepříjemnou informaci, že mojí chybou je budu muset pustit ven, ať si počkají na další 11, která je snad doveze do cíle. Mě už jen čeká jízda jinam a tučná pokuta. Mačkám tlačítko dispečera, abych se s ním domluvil na řešení.

Vysvětluji situaci, že stojím za výhybkou směrem do obratiště Zvonařka a na přímý dotaz dispečera, jak k tomu došlo, odpovídám po pravdě. Život mě totiž naučil, že lhát neumím a zvláště při této příležitosti by se vůbec lhát nemělo, protože existuje mnoho způsobů, jak si můžou nadřízení ověřit, zda jim nelžu. Po ulicích je spoustu kamer, tramvaje sbírají velké množství dat a dokonce i výhybky mají svojí sloní paměť.

Ony jsou totiž dva druhy sjetí z trasy. Vědomé: řidič si myslí, že je jiná linka, nebo si myslí, že tudy má jet. Nevědomé: řidič tam vůbec jet nechce, je to nebezpečné a zavánějící nehodou. Řidiči se často snaží navodit pocit, že tam kam dojeli vlastně chtěli jet a nepřipouští možnost přehlédnutí postavení výhybky. Jenže to na mém místě nepřipadá v úvahu. Přiznávám tedy barvu a do vysílačky odpovídám: "Nepodíval jsem se do výhybky."

Jak z toho ven

Dispečer nejdřív navrhuje, že bych se mohl na Zvonařce schovat na kusé koleji a linka 13, která je tam výlukově ukončena, by mě objížděla, ale po chvilce je nám jasné, že se tam s třicetimetrovým "kátéčkem" sotva vejdu i sám. Vyrážím hned do centra a manipulačně přes Náměstí Míru, Vršovice jedu do ulice Zámecká u Náměstí Bratří Synků a tam se v 15:08 napojuji zpět na jízdní řád.

S tramvají vyčkávám v Zámecké ulici, abych se napojil na jízdní řád do centra.

V hlavě mám takový divný galimatiáš, neustále se mi vrací různé pocity a myšlenky, hlodá ve mě červíček, že jsem měl zkusit vyjet z výhybky ven, nadávám si, co jsem to za blbce. Bojím se, co se ještě může stát. Na Spojovací na mě čekají dispečeři, dávají mi dýchnout do alkotesteru. Musím podotknout, že mě dispečeři nijak nepeskují, nedávají mi to tzv. "sežrat". Jsem rád, protože asi stačí, jak jsem naštvaný sám na sebe.

Ještě musím napsat Blouděnku, kudy jsem jel a co jsem vynechal.
Služební hlášení, která na mě bylo posláno.

Už se to nebude opakovat

Po každém svém průšvihu se snažím vyhodnotit situaci a měním své postupy. Po sjetí z trasy jsem si důkladněji četl jízdní řád, po zaviněné železniční nehodě se už tolik necpu do zastávek a rozhodně bych si nechtěl zopakovat zážitek s povalením chodce. Jak se ale poučit z toho, že jsem se jednou z tisíce případů (možná i více) doopravdy nepodíval do výhybky, jak jsem si předtím myslel?

Jako základní problém spatřuji v tom, že je ovládání rádiových výhybek přímo navázáno na hlášení zastávek. Řidič je tak úplně odstřižen od přímého vlivu na tak důležitou věc, jako jsou výhybky. Pouhá kontrolní činnost rozhodně nezajistí, že si splní vše, co má kontrolovat. V tu chvíli ho totiž může vyrušit něco daleko důležitějšího, jak jsem psal výše.

Miluju dokumentární seriál Letecké Katastrofy, moc se mi tam líbí, jak všechny nehody do puntíku vyšetří a i při zdánlivě jasné chybě pilota považují za nutné se ptát, proč tu chybu pilot udělal a jak zabránit, aby tu chybu neudělal příště? Sice nám do tramvají také přibylo automatické hlášení zastávek v reakci na zvýšený počet vjetí do špatně postavených výhybek. Ten má zajistit, že zastávka je vždy vyhlášená včas a na správném místě. Předpoklad hezký, realita hezká není. Dle mých zkušeností, je chybovost tohoto systému asi 40x vyšší, než moje vlastní. A to prosím nepřeháním. Přímo jsem si počítal, kolik zastávek s výhybkou automat nevyhlásil a musel jsem následně jít přehodit výhybku ručně. Sám chodím ručně přehazovat výhybku kvůli špatně odhlášené zastávce asi jednou, dvakrát týdně. Problém je totiž ten, že je automat navázán na funkci GPS, u kterého vyžaduje přesnost na metr a každý ví, že tento systém pro veřejnost mít nikdy takovou přesnost nebude. A konečný výsledek je vlastně stejný! Řidič má nyní nejen povinnost kontrolovat postavení výhybek, ale dokonce i funkci automatu na hlášení zastávek a to mi upřímně řečeno spíše práci přidělalo, než ulehčilo. Jsem tedy stále zodpovědný za správný směr jízdy a já radši zůstanu u osvědčeného mačkání tlačítka, než se bát při kontrole miniaturní šipky kdesi na obrazovce miniaturního počítače, že přehlédnu chodce, jenž se mi chystá vstoupit do cesty.

Třeba jednou něco vymyslím. Zatím to bude asi tak, že strach z nějakého dalšího vjetí do nesprávného směru mi bude poroučet projíždět výhybkama velmi pomalu a opatrně a ne s bravurou a lehkostí jako dřív.

Předchozí článek || Další článek
Stránka vygenerována za: 0.0038 sec
Počet dotazů na databázi: 5
administrace